kde je hranice, za kterou už obětujeme vlastní život?

pojďme se dneska bavit o Radce Třeštíkové. nebo se pojďme tvářit, že se budeme bavit o ní, ale přitom shrneme si všudypřítomný sexismus a to hlavně v podání čecháčství, s jakým kritici přistupují k jejímu psaní.

něž autorka vydala Kde jsi, když nejsi, nikdy jsem si nemyslela, že po ni šáhnu. z prostého důvodu, nejsem cílovka, nikdy jsem na ni neslyšela vyloženě chválu, co se týče knih. poslední, co si od ní pamatuji jsou Bábovky a komentář na sociálních sítích: to snad nikdo needitoval, takže to nemá cenu ani číst. dál jsem si autorky nevšímala. stejně tak není moje krevní skupina a ve světě sociálních sítí jde mimo mě. ani mi nikdy nezkřížila cestu přes lidi, co sleduji já. až na bulvár. tomu jsem nikdy neporozuměla, proč jsou jí tak posedlí. a zlí?

a teď se dostáváme k jádru pudla. autorka vydala Kde jsi, když nejsi. první kritiku, kterou jsem přečetla na knihu, jsem neshledala konstruktivní, spíš jako zaujatou, zapšklou a plytkou. proč? kniha je vulgární, o sexu, název otřesnej, co si to ta ženská dovoluje, je to hnus české literatury. 

nikdo se moc nezajímal, jak je to napsáno, a co se snaží autorka předat. 

a tady vážení přestává veškerá legrace. protože ať si o autorce myslíte, co chcete, v mém světě nikdo nebude kritizovat ženu za to, že si dovolí psát otevřeně o intimnostech, po třicítce, dovolí si napsat pár sprostých slov - tak ji proženeme peklem. aneb upalme tu čarodějnici.

ráda bych pokračovala menší vsuvkou že mistr Viewegh je u maturity, rád se vtěluje do ženy, píše o tom nesmyslné odstavce, očividně si dost nesáhl na prsa a ženský orgasmus neviděl ani z rychlíku, přesto si dovolí o něm psát. pokud se nepletu, je to i on, kdo zatahoval do sexuálního světa patnáctileté dívky? a nemusíme ani chodit moc daleko, abychom zjistili, že se Hartl v jeho nové knize taky převtěluje do ženy a taky si jenom šahá na prsa. v rámci kolektivního štěstí a upokojení mužského pokolení, si taky na ty prsa šáhnu. a nejenom z toho důvodu, že se bojím, abych tam nenašla bulku.

a tak jsem seděla před tou kritikou, ne jednou, Radky Třeštíkové, která si dovolila rozebrat chtíč její postavy v knize. ta hanba.

nedalo mi to.

kamarádka mi na podzim půjčila Veselí, jelikož jsem nechtěla hned začít její poslední knihou. chtěla jsem si udělat úvod do autorky psaní, chtěla jsem pochopit, jak píše, její styl. byla jsem z knihy unešena? nebyla. téma bylo skvělé. návrat z velkoměsta do vesnice. v jejím psaní jsem se nenašla, přesto jsem si početla hezky. a to se od knihy očekává. konečně jsem asi pochopila, proč je tak oblíbená na druhé straně spektra knižního světa, kde ji milují všichni. pravda je taková, že jsem nenašla nikoho v neutrální zóně. buď ji milujete nebo nenávidíte. co si budem, jestli tohle neni začátek misogynie, tak nevim, co je.

a dnes jsem konečně dočetla Kde jsi, když nejsi. nechám si tady poznámku, kterou mi sdělila kamarádka, že si myslí, jak je náš způsob psaní podobný. když jsem knihu dočetla, ani tolik nevidím podobnost psaní jako panující celoknižní smutek, a to je něco, v čem se ráda hledám. a i když nejsem cílovka, svatba a ani děti u mě nehrozí, tak jsem se v tom s těžkým srdcem našla. a občas bolestí na hrudi, jelikož je dost věcí, co si nechci přiznat. ale hezky popořadě.

prvních šedesát stránek bylo utrpení, nebudu vám lhát. chtěla jsem to odložit a odsouhlasit vše, co jsem si načetla za kritiku. pak se to zlomilo a nedalo se přestat. samotný zhýralý a provokativní sex byl všehovšudy na třech stránkách, žádná obscénnost se nekonala, nerozumím, kde se vzal blud, že kniha je jen o sexu. 

knih o sexu si český rybníček moc nenačetl. doporučuji Pod střechami paříže od Henry Miller, a pak si povíme, co je to oplzlý a přes čáru. nebo 120 dnů Sodomy. když už bychom teda chtěli něco perverzního. tyto dvě knihy spadají do klasické literatury. přesto Dáša (hlavní hrdinka) zmiňuje, že si to rozdala s mladším mužem v autě, a češi se křižují. chraň bůh, aby si to žena užívala. ale možná se na to zeptáme hartla, ten nám to vysvětlí. když už se do nás rád vtěluje.

ale teď vážně, kniha se mě dotkla. ať už si o hlavní hrdince myslíte, co chcete, ta úzkost, samota, smutek rodičky, která musí udělat všechno, jen aby uspokojila chlapa a její okolí, aby si sousedky nepovídaly, aby uspokojila vlastní matku hraním si na krásnou rodinu, chlapa, který ji terorizuje a nevidí jako ženu, ale jako stroj na domácí štěstí a ještě mu ho pravidelně podržet. 

hlavní hrdince je třicetšest let. to není žádný věk. a možná, když už nejsem od toho věku tak daleko, mi z toho nebylo do smíchu. mám doopravdy už před sebou jen pár let, kdy o mě někdo zavadí pohledem, než začnu být zoufalá, stará a nelíbivá? to už není smutek, tady začíná existenciální krize všech žen.

krize z té trýzně žití ženy pod taktovkou společnosti. autorka vystihla mor poslední doby a ten mor se potom na ni podepsal pod kritikou. mor dnešní doby je společnost, která se tváří, jak je progresivní, ale když vás nedokonalá normálnost praští do očí, černé na bílém, tváříme se, že jsme na morální výši. 

protože pokud něco češi jsou, tak morálně vysoko. a nejlépe vůči sousedce, kamarádce, sestře, kolegyni. kniha je pilířem základního problému občanského kolektivu: samota ženy bez podání pomocné ruky. ženy, která si o pomoc říká hodně dlouho, ale nikdo to nechce vidět, protože by nám to mohlo zkazit pohled na ten krásně vykreslený svět. třeba na sociálních sítích. 

nikdo nechce vidět ženu po přicítce odcházející od rodiny s mladším mužem. ale když to probíhá opačně, tak je to v pořádku. 

měla sis vybrat lépe. mělas to udělat jinak. neměla sis ho brát. nemělas s nim zůstávat. proč sis s nim dělala děti?

jistě, některé dialogy byly za mě nesnesitelné, předposlední kapitola z pohledu muže mi taky nebyla příjemná. ale není to právě to ono? není literatura o tom, že nás má vzít někam, kde jsme ještě nebyli? má nám představit jiné druhy psaní, vyprávění a příběhů. nelíbí se to snad proto, že to většina čechů žije a nechce slyšet pravdu? kniha jako celek není styl, po kterém normálně sahám. já potřebuji srdceryvné rozchody, psychické problémy, lásku v podivným podobách, hloubavost, dlouhé odstavce o ničem, podstatě bytí a marnivosti světa. kniha ale představila krásnou strukturu ženství, chtíče a volá po viditelnosti ženského světa a trápení.

z mého pohledu, kniha bude doceněna až později. a troufám si to takto komentovat, jelikož mam načteno, orientuji se v literatuře a v zahraničním rybníčku by takový povyk kniha neudělala. líbí se mi, že se toho autorka nebála a pustila to do světa. jak říkám, i když není moje krevní skupina (podle ale čeho? prezentaci na sítích a bulváru? - to taky není přijatelné měřítko, není přece pravdivé), ráda si třeba příští léto přečtu další. myslím, že autorsky je zde velký potenciál.

a všem rejpalům, negativní reklama je taky reklama. jen kvůli blbcům na internetu jsem se ke knize dostala, nenechám si názor měnit podle Vildy z Vidlákova a jeho názorům na úspěšnou ženu.

ať se vám to líbí nebo ne, Třeštíková je úspěšná autorka bestsellerů a psát umí. to, že se vám nehodí do stylu, neznamená, že je špatná spisovatelka. spisovatelky a knižní hrdinky tady nejsou od toho, aby vám byly sympatické, aby tady byly pro vaše morální standardy a naplňovaly vaše potřeby, které jste si vytvořili o světě na základě diktátu společnosti. pokud přistupujeme k mužským autorům s tak otevřenou náručí, kde nám servírují nejen sexismus, ale i banální popisování pocitů žen a jejich sexuálního života, nechápu, proč jako společnost nejsme připravení na Třeštíkovou. 

ať už působí jakkoliv, jako každá další žena nebyla dána na tento svět splňovat očekávání ostatních, natož mužů. byla dána na tento svět, aby si dělala, co chce, kdy chce, s kým chce a jak chce. a pak o tom napsala. a za to velké díky.

*nadpis článku je úryvek z knihy. jak jinak.