až se zase jednou potkáme.

začala jsem číst Bílou Vodu od Tučkové. u babičky. na zahradě. vzpoměnla jsem si, že přesně před třemi lety jsem poprvé četla Žítkovské Bohyně. a vzpomněla jsem si, protože jsem to četla na dovolené v lisabonu, kde jsem se zase jednou odrazila z pomyslného dna. dna charakteru, ne života.

já už to nevidím tak, že mě lisabon zachránil, nebo že to rozhodnutí zcela změnilo můj život. jen se můj život odebral do jiného neznáma, a bohudík/bohužel některým událostem se pohnul odlišným směrem. 

já jsem se hrozně bála třicítky. nebo jsem si to myslela. podle mě jsem se spíš bála převzít zodpovědnost za další životní rozhodnutí. protože dříve jsem to mohla hodit na rozverná léta dvacítky. teď pod tíhnou vlastního soudu jsem si myslela, že třicet vroubků znamená hanbu. s ostudou si přiznat, že to v lisabonu nefunguje, a že tam už nechci žít. nebo spíš chci, ale není to něco, co už mě dělá šťatsnou a já nevím, jak to štěští najít tam, kde už jsem ho vypotřebovala. jenže to nebylo štětsí, co jsem zpotřebovala, to bylo jen ten růst, co už jsem nemohla na stejném místě najít. a ten růst. to je to, co mě vždycky hnalo dál. takže jsem se někdy mezi listopadem a prosincem uvědomila, že už to dál nejde. dáme tomu do jara a potom půjdu s batohem zpátky. kam? vždyť zpátky neexistuje. 

myslím, že zatím nestála ani tak samotná praha, jako to, že bych se vrátila zpět někam, kde jsem byla tak neukotvěná. bez ničeho. že poslední tři roky v portugalsku nepřinesly žádné ovoce. jenže člověk se nikdy nevrací na to stejné místo a tím stejným člověkem. jak se můžeme vrátit někam, kdy se všechno změnilo. my i místa. lidi žijící tam. lidi narostli, stejně jako my. ať už to vidíme jako prohru nebo výhru. změna není konstantní. je nevyhnutelná. trpělivá. pomalu příchozí. a přijde, když ji nejméně čekáme. kdy jsem to vzdali. ona přijde, protože čekala na nás, až jí otevřeme dveře, o kterých jsme ani nevěděli. nechali jsme to být. když cítíte, že život musí být životem a vy nemůžete nijak zasáhnout.

myslím, že ten hrozný klid toho souznění s nevyhnutelnem, mě konečně nechal v noci spát. to všechno se odehrávalo, když jsem to neviděla, necítila. kdy jsem si myslela, že nic nemám. tak jsem na tom všem pracovala. a život na tom pracoval kolem mě. každá ta slzička nad rozlitým mlékem, nesla svoje ovoce. jsou věci, které bych teď chtěla napravit, ale asi na ně ještě nemam dost kuráže nebo toho osobního rozvoje. 

a tak nějak v prosince jsme byla rozhonuta, že dílo je dokonáno a toho roku se vrátím domů. a že to zkusíme ještě jednou. do třetice? a jak to tak bývá, ona byla ještě další možnost. to byly ty dveře. a přes zdrcené ego pracovním propadem a vztahovými rozklady - přišla práce a kamarádka se mě zeptala, zda bych se nechtěla potkat s jejím kamarádem. a protože víme, jak to chodí, tak jsem řekla ne. a pak ještě jednou ne, pro jistotu, aby to bylo všem jasné. mně. kamarádce. vesmíru. 

no a o těch několik měsíců později spolu bydlíme. 

těžko říct, jak se na udolásti v životě stanou, kdo je plánuje a proč. kdo vám hodí klacek pod nohy a kdo ho zase pro vás sebere. a pak vás tím klackem praští. nevěřím na náhody, ale na osudovost. na to, že se věco dějou, aby nepomohly nám, ale lidem kolem nás. aby neposunuly jen nás, ale okolí. aby se to pořád hýbalo, aby nic nebylo statické. i když se to tak na chvíli jeví. věřím na hloubky, které se odtajní pro vyšší dobro. věřím na moudrost, co nepřichází sama, ale těm, co se ji snaží najít. bádat a jít ještě hlouběji do nitra, kde se nám to nemusí úplně líbit. kde je temno, ale přibarveno, aby se nám to na povrchu lépe trávilo. věřím, že jsem se tam ještě nedostala a ten vnitří boj je dost často potřeba překonat, abychom se stali lepším člověkem pro toho druhého. jenže možná se v tom temnu najdeme, potkáme a podáme si ruce. možná jsme tam všichni úplně stejní, jen se tam někteří dostaneme dříve nebo později. ale ten úkol je se tam alespoň jednou dostat a potkat se. a na těch stupních té životní temnoty dostaneme, to co jsme vždycky chtěli. ne pro uspokojení egoistického chtíče, ale abychom se opět dostali dále, na další práh. 

a je to krásný. ať už to má jakoukoliv podobu vašeho štěstí. platí to a je to vaše. i když to támhle někdo dělá jinak. a tak se tam možná jednou potkáme, podáme si ruce a řekneme si, že jsme se dlouho neviděli a je to všechno zapomenuto a možná bychom mohli zase začít znovu, ne tam, kde jsme skončili, ale tam, kde jsme začali.