OUR CAMINO DE SANTIAGO PATH PART III.

Tak třetí den. Třetí den bolel hodně, vážně hodně, už od začátku, takže vám nemůžu napsat, že to bylo na začátku v pohodě, jako každý dny předtím. Bylo to strašný. Bolelo mě všechno, až na chodidla, ty byly překvapivě v pohodě. Vše se změnilo před Padrón, tedy v půlce cesty. To už byl můj ámen. Skoro jsem nemohla chodit a každý krok se zdál jak z hororu. V hlavně mi zněla pořád dokolečka mantra: "Krok za krokem. Je to jen v tvé hlavě." a pořád: "Je to jen v tvé hlavě. Ta bolest je jen ve tvé hlavě." Což, velmi překvapivě, občas zabralo.
Poutníci se většinou v Padrónu zastaví a tam přenocují, aby pak na Santiago měli jen 25km a dorazili v klídku a pohodě. Jen my to bohužel táhli celý.
Co se týče Padrónu, tak je to velmi malé městečko, ale najdete zde posvátný kámen, který měl původně přicestovat na lodi z Izraele s ostatky svatého Jakuba, je to tedy velmi důležitá relikvie pro věřící, a proto je podstatné, abyste se alespoň na chvíli u něj zastavili. Samozřejmě, věřit tomu můžete a nemusíte, ale pokud už to El Camino jdete, tak to snad neděláte jen kvůli turistice, ale něco si v té hlavě srovnat chcete.
Poslední kus byl jednoduše strašný, a právě kvůli tomu bych vám portugalskou cestu nedoporučovala. Jen silnice a asfalt, posledních pár metrů bylo lesem, ale jinak jen silnice.
A jelikož jsme byli úplně na konci sil, viděli jsme mile stone s 5km, já sotva pletla nohama, někde se stala chyba a my se přidali na špatnou cestu.
Řeknu vám, nebyla ve mně menší dušička, než když vidíte na jednom mile stonu 5km a na dalším 8km. V tu chvíli mi bylo jedno, že jsme to někdy posrali, v tu chvíli jsem tam chtěla lehnout a padnout a Santiago si může políbit víte co.
Horko těžko jsme to došli, v sedm večer jsme dorazili před katedrálu, kde na nás každý koukal jak na debili, protože všichni ten den už samozřejmě došli. Marco v tu chvíli zjistil, podle mě vypětí povolilo, že něco není v pořádku s jeho nohou a taky nebylo. Hned mu na to otekla a už se nemohl moc chodit. Za pět dvanáct.
Čekala jsem trošičku víc velkolepý pocit, když jsme dorazili a když jsme dostali certifikát a pergamen. Možná to bylo tím, že jsem byla úplně kantáre, ale úplně. Najít ubytování v tu chvíli bylo nad moje síly, tak jsme si zaplatili penzion, kde jsme i zůstali až do konce pobytu v Santiagu. Protože Albergue nejsou v Santiagu, pár jsme jich viděli, ale těžko říci, zda byli pravý a levný. Většina poutnických míst je třeba 4km přes Santiagem ze stejného důvodu, jako s tím Padrónem. Lidi si chtějí odpočinout, než dorazí do Santiaga. Dává to i smysl, protože my z prvního dnu tam vůbec nic neměli, jak jsme byli zničení.
Co se týče pocitů, tak ty vám popíši až v dalším článku o Santiagu de Compostela samotným. A možná tam i zahrnu vše, co jsem zde zapomněla.
Taky si můžete povšimnout, jak kvalita a četnost fotek klesá. Neměla jsem na to vůbec náladu.